od úterka do soboty

Mezi nepřeberným množstvím knih, které mi v dětství a v létech dospívání prošli rukama, vzpomínám na malou knížečku, kterou napsala česká autorka Alena Santarová a jmenovala se Od úterka do soboty. Tu jsem měla moc ráda a četla jsem ji několikrát, s oblibou jsem ji vláčela s sebou na prázdniny tak dlouho, až se mi ji nakonec podařilo někde ztratit. Od té doby jsem ji nikde koutkem oka nezahlédla, snad tenkrát vyšla opravdu poprvé a naposled. Nevím proč, protože to byl příběh v duchu detektivek pro děti, srovnatelný s příběhy o Kalle Blomkvistovi a jím podobným. A ani ideově dlouhé roky nemohl nikomu vadit, protože byl dobře naroubovaný na tehdejší poměry. V lese za městečkem vznikl pořár a všichni jsou přesvědčeni, že to zapálily neopatrné děti, když se vraceli večer v lampiónovém z bramborové brigády. Jenomže malý Martínek, který byl nemocný a tak se nudil a koukal z okna, viděl ještě něco navíc. Dlouho to ovšem nechce povědět ani svému velkému kamarádovi od SNB, protože by prasklo, že neležel v postýlce, jak měl nakázáno od babičky. Vedle Martina se ovšem rozehrávají příhody okolo starších školáků, z nichž někteří jsou poctiváci a jiní zase ne, jak už to bývá.

Nahý jsem přišel na svět

Nejen srandou živ jest člověk, občas to chce také vzít do ruky něco vážnějšího ke čtení. Potěšila mne kniha Davida Weisse Nahý jsem přišel na svět. Je o velikém francouzském sochaři moderní doby, o Augustu Rodinovi. Líčí jeho dětství a mládí, jeho vrozený tvůrčí žár a zápal. Chlapec, který se narodil nemladému venkovanovi, který nakonec dělal pařížského poslíčka, měl totiž od narození umělecké předpoklady. Pokreslil kdeco - rodina ovšem byla zděšená. Její jedinou metou bylo, aby si člověk dokázal slušně vydělávat na živobytí. Toho dospívající Auguste naprosto nebyl schopen a všem jeho blízkým se zdálo, že kreslením podivuhodně syrových lidských těl si nikdy nemůže vydělat ani frank. Mladík šel s tvrdou hlavou neústupně za svým cílem...Ale co všechno musel překonat, aby se stal uznávaným sochařem a obhájil své nadčasové ztvárnění lidských postav, o tom velmi citlivě vypráví právě rento román.

Unesli Mňouka, Baskerville!

Je nesporné, že na tomto světě byla napsána spousta hodnotných knih. Mnohé jsem i četla. V bežném všedním shonu se ale na takovou četbu příliš nesoustředíte, alespoň já dávám přednost humoristickým příběhům. Za jeden z výborných pokládám útlou knížku Miroslava Švandrlíka s názvem "Unesli Mňouka, Baskerville!" Populární figurky žáků Kopyta a Mňouka už z pera tohoto autora potkalo kdejaké dobrodružství, tentokrát ještě ke všemu dostali do party čtyřnohého pomocníka. Příběh začínající slovy "Na starém hřbitově vyl pes" rozvinul autor vzápětí s humorem sobě vlastním ve vyprávění, jak ten zoufale vyjící pes dostal pro jistou podobnost jméno Bakerville. A přes svérázné výroky kastelána Štětky, jeho zetě učitele Pěničky a jiných zúčastněných osob provede čtenáře příběhem o kulhavém práskači a partě vykrádačů, kterou nemůže vypátrat ani kapitán Ošmera, ale pravda, žáci Kopyto a Mňouk posléze ano, i přes tu neblahou epizodu, kdy zlotřilci prostě..."unesli Mňouka, Baskerville!" Když si k tomu připočítáte, že knihu svými výstiřnými obrázky vybavil malíř Neprakta alias Jiří Winter, je vám jasné, že je o zábavu opravdu postaráno.

Krásná Amaranta

Mezi knihami, které jsem v dětství sama přečetla a později je s důvěrou vložila do rukou svému synovi je typický pruhovaný svazek edice KOD - Krásná Amaranta. Je to jméno dávno potopené fregaty, po které se začnou jednou o prázdninách pídit tři pařížští studenti u bretaňského ostrova Guezenneku. Tady se s nimi střetne ústřední hrdinka příběhu, dívenka Sandrine. Ta je pochopitelně jejich napínavým počínáním úplně unesena. Spřátelí se se studenty, stejně jako její bratr Pascal a nakonec do skupiny dobrodruhů přibude i nejstarší sestra, zprvu odmítavá Kateřina. Jako v každé správné knize pro děti a mládež musí do děje vstoupit také několik pirátů, kteří si rovněž brousí zuby na poklad z potopené lodi, zatímco stranu "hodných" pátráčů posiluje zkušený starý mořský vlk. A vy můžete hádat, který tým nakonec poklad z historické fregaty potopí?! Aby ani romantické cítění dospívajíchích čtenářek nepřišlo zkrátka, v příběhu nakonec dojde i na svatbu! Půvabnou knížku napsal francouzský spisovatel Yves Mauffret a ani po létech mu neupřu, že ji napsal vysloveně poutavě!

Návrat čistých radostí

Kdo si přečetl Čisté radosti mého života od Jana Šmída (zmiňovala jsem se tu o této knize nedávno), rozhodně by měl sáhnout i po jejím pokračování, které autor nazval Návrat čistých radostí. Čtenář, kterí ví z první části, jak obchodní cestující v prádle, Nat Jessel, přišel k cirkusové lvici jménem Eileen, svoji poctivostí a čestností si získal nejen svého šéfa Hasketta ale i jeho krásnou dceru Virginii, začne možná trochu hloubat nad vhodností toho titulu. Proč návrat, čeho návrat, vždyť radosti pokračují hned na první stránce, Nat sděluje, jak krásná byla jeho svatba s Virginií a jak je šťastný. Jenomže městem odchovaná společenská Virginie a samotářský drummer, který se toulal divočinou s pruhovanou přítelkyní celé týdny sám a sám, to nejde dohromady. Manželství se nepovede, Virginie si za dobráckého, ale trochu těžkopádného Nata najde náhradu v úspěšném právníkovi a Nat... ne, nezůstane sám, protože má Evelýnku. Dcerka je jeho sluníčkem a radostí, ale dá mu dost fušku, než ji získá, protože soudy mají ve zvyku ponechávat malé děti v péči spořádané, znovu počestně provdané matky. Teprve když je Evelýnka jen a jen jeho a od se sní odstěhuje za novým životem do Kanady, koná se pro Nata návrat jeho radostí. I když i v těch zůstává trocha nostalgie z postupujících let, kdy lvice Eileen už dávno sní svůj večný sen, dospělá Evelýnka má vážnou známost a k osamělému Natovi jen tu a tam opatrně přichází starý, napůl chromý vlk.

Robin

Smích je kvintesencí života. A protože je dnes den víc než nachýlený k zimě, nebudu vám doporučovat knihy těžké vazbou i obsahem, vezměte do rukou něco lehkého - například Robina Zdeny Frýbové. Já mám brožované vydání z roku 1992, ale radosti mi nadělalo... jéje! Kdykoli jsem nemocná nebo smutná nebo jde na mne prachobyčejná depka, vezmu toto pomačkané dílko s ilustracemi od Adolfa Borna s sebou do pelíšku a v příští hodině se mi nálada zlepší přinejmenším o sto procent. Robin Zdeny Frýbové je totiž foxteriér, takový ten sebevědomý psí frajer, jací byli v módě za doby filmů "Neviděli jste Bobíka?" nebo "Táto, sežeň štěně." Potom z módních trendů jaksi vymizeli a mně není zatěžko pochopit proč, moje máma měla kdysi také takového. Jmenoval se Míša, umřel jí po třech létech a musel mít své osobní kouzlo větší než David Copperfield, protože ho oplakávala ještě po mnoha létech, i když historky z jejich společného života byly vesměs děsivé: miloval ji tak, že jednou do krve pokousal jednoho souseda jen proto, že ji oslovil na ulici. Běžně jel po pošťákovi, budoucího švagra také málem sežral v onen den, kdy přišel oficiálně s pugétem požádat o ruku máminy sestry.Většinou čůral na boty toho člena rodiny, kdo odcházel z domova poslední a přitom ho nevzal s sebou. Mámě jednou na odchodu roztrhl nové společenské šaty pořízené za drahocenně naškudlené poválečné body, shodil a rozbil flakón s její zamilovanou voňavkou... prostě číman. Robin v literární podobě ho ještě předčí, to vás ujišťuji. Při čtení tohoto příběhu si chvílemi říkám, že bych snad takového neřáda na fleku umlátila. Ale vzápětí je jasné, že Robin je osobnost, Pan Pes - a i já bych mu jen políbila tlapky a naservírovala nějaké dobré občerstvení!

Když se smějí paragrafy

Kdo není žádný velký čtenář, ale má rád legraci, měl by vzít do rukou útlou knížku, která má na titulní straně typickou kresbu od Jiřího Wintera - Neprakty a nad ní je psáno: Ivo Jahelka, Když se smějí paragrafy. Mnozí z vás mají jistě v povědomosti takzvaného "zpívajícího právníka" z Jindřichova Hradce, který čas od času vystupuje i v televizi. Jeho písničky ve folkovém stylu mají jednoduchý nápěv a vtipné texty. Jsou to vlastně vhodně zveršované různé epizody, se kterými se autor ve své advokátské praxi v průběhu let setkal. Kdo písničky zná, může si je nad texty zabroukat, kdo neumí ani broukat nebo notu nezná, stejně se při čtení zasměje. Tím spíš, že i texty uvnitř knihy jsou doprovázené výstižnými, takřka názornými Nepraktovými obrázky. Brožurku vydalo nakladatelství Madagaskar v roce 1994 a i když s pultů knihkupectví zmizela jako větrem odvátá, nepochybuji, že je možné si ji někde vypůjčit. Věřte mi, stojí za to!