sobota, října 28, 2006

Čisté radosti mého života

Málokterá kniha vlévá do mého srdce tolik blaha, jako příběh českého spisovatele Jana Šmída, který výstižně nazval Čisté radosti mého života. Je vtipný, roztomilý, má spád a přitom nepostrádá značnou dávku ryzího člověčenství. Dobrácký Nat Jessel cestuje po kraji se svým autem a živí se prodejem oblečení (příležitost pro každého), jak často dodává, protože příběh vypráví on sám. Jednou ale v nočním ležení narazí na lvici. Bojí se jí, samozřejmě, ale lvice je ochočená a evidentně nemíní zůstat v pustině sama. Doslova se nacpe k Nattovi do auta - a on nemá to srdce jí tam nechat. Od té chvíle jezdí tedy ve dvou a prožívají spolu spoustu epizod žertovných i nebezpečných, bez ohledu na to, že Nattův šéf Haskett je značně proti tomu, aby se jeho cesťák někde producíroval se lvicí jako cirkusák. Do příběhu patří také Haskettova dcera Virginie, kterou Nat zná celé roky a poslední dobou se mu náramně líbí, jenomže ona je společenská mladá dáma a on si libuje ve svém srubu v lesích, daleko od lidí. Pěkná Sally Baxterová je mu bližší, takže málem zůstane v jejím domě a vede s ní krám, jenomže mladá vdovička má srdce pěkně okoralé, když jde o Eileen, (jak se jmenuje lvice) a Nat je zase na straně čtvernohé krasavice. Vedle lvice je v příběhu řeč i o vlcích a zvlášť o jednom malém vlčkovi, o jedné nešťastné staré dvojici a o zločinci, který chtěl přestat být zločincem... prostě, Nattovo dobré srdce dostane pořádně zabrat, když chce mezi tím vším zůstat člověkem. A že je to příběh napsaný, má i šťastný konec, protože jednou najde Natt svůj srub uklizený a čeká tam na něj... hádejte kdo?

středa, října 25, 2006

Vejce a já

Ne každý humoristický román je hodný tohoto jména. Některé to mají sice v podtitulu, ale když se znuděný čtenář dobere tak na pátou stranu, je mu jasné, že humorného se neobjeví až do konce nic, že autor se patrně při psaní potil a okousal tužku - nebo klávesy od počítače - ale zajímavého ze sebe nevyplodil nic. Ne tak Betty Mac Donaldová v příběhu nazvaném výstižně Vejce a já. Jak se dívka z velmi slušné, ale poněkud podivínské rodiny dostane s manželem na slepičí farmu, kde pořádně netáhne ani sporák v kuchyni, jak se sžívá se svéráznými sousedy, jak se snaží zvelebit své okolí za pomoci nákupů rostlin a keřů z elegantních katalogů a jak otřesné výpěstky se z toho daří jí, jak jí dcerku málem při sběru ostružin unese medvěd... to všechno stojí za přečtení a ručím vám za to, že chvílemi se budete jen mírně usmívat a chvílemi řvát smíchy. Ten mírný úsměv vám z tváře nezaplaší ani závěr, kdy se utrápená mladá farmářka rozhodla i s dcerkou od manžela odejít, protože rozdílnost jejich názorů na život je prostě nepřeklenutelná.

neděle, října 22, 2006

Než se znovu sejdeme

Judith Krantzová je autorkou mnoha románů, které se velmi dobře čtou. Osobně od ní ale nejvíc oceňuji příběh, který nazvala "Než se znovu sejdeme". Nemyslím si, že mám na úspěšnost románu takříkajíc "čuch", ale v tomto případě by to tak mohlo být, příběh byl totiž i zfilmován, nevím proč ale pouze pro televizní obrazovky jako minisérie. Autorka knihu napsala na počest mnoha pilotek, které se účastnily pomocných leteckých akcí za druhé světové války. Literární příběh začíná ovšem mnohem dřív, jednou epizodou ze života mladinké Evy Coudertové... Jako dívka z "dobré rodiny" utekla z domova a stala se zpěvačkou, prožívala své lásky, než se za první války setkala s hrdinným vikomtem de Lancel. Sňatek a dvě dcery jsou jen vhodnou kulisou k pokračování příběhu. Dcery Delphine a Freddy si totiž tvoří vlastní osudy. Když se život jedné z nich se chvíli neblaze proplete s Brunem, který je synem vikomta de Lancel z prvního manželství a zároveň zrádcem své země. Ano, ráda se k této knize vracím. A vzpomínám, že v té filmové podobě byl vikomtem de Lancel Michael York.

středa, října 18, 2006

Ptáci v trní

Milovníkům - a zejména milovnicím - sladkobolných příběhů nemusím představovat titul Ptáci v trní. Knihu napsala renomovaná australská spisovatelka Coleen McCulloughová. Oproti filmové podobě díla má čtenář nad knihou dost času zamýšlet se nad jednotlivými postavami, nad jejich charakterem a dovodit si nejrůznější příčiny. Pokud kdo nezná děj, tady je základní linie: sotva živořícího Paddyho Clearyho pozve jeho bohatá sestra Mary Carsonová i s celou jeho početnou rodinou do Austrálie. Nejde o žádný dobrý skutek, vlastně potřebuje spolehlivého správce. Rodina se seznámí i s místním knězem, Ralfem se Bricassard, nejvíc si ale kněz padne do oka s malou Paddyho dcerkou Megan. Ochraňuje ji a vzdělává dlouhá léta, nakonec se do sebe zamilují. Cynická Paddyho sestra Mary držela léta bratra na vějičce, že po smrti ho učiní dědicem celého svého obrovského majetku. Náhle ale žárlí na Megan a začne pokoušet ctižádostivého otce Ralfa. Pro své neortodoxní názory byl vysoce inteligentní a krásný mladý muž potrestán a degradován na místo obyčejného vesnického faráře - co by udělal, kdyby mu spadly do klína její miliardy? Církev by ho jistě omilostnila a dosadila na místa nejvyšší... Mary Carsonová umírá a všichni v kraji žasnou - její příbuzenstvo nedědí! Megan s moudrostí mnohem starší ženy pochopí, že Ralf ji sice miluje, ale jako správce a dědic veškerého majetku Mary Carsonové má před sebou úžasnou kariéru, které se nikdy nevzdá a zařídí se po svém. V tomto okamžiku ustupují do pozadí osudy všech ostatních, Megiiny matky Fiony, otce, bratrů - a zůstává jen příběh zklamané ženy, která bojuje s Bohem o milovaného muže. A vcelku je naprosto logické, jak to nakonec všechno vyvrcholí. Televizní diváci znají zfilmovanou verzi Ptáků v trní jako čtyřdílnou minisérii, kde v roli Ralfa de Bricassard zazářil Richard Chamberlein.

úterý, října 17, 2006

Kedrigern

Při četbě velmi ráda zabrousím do světa fantasy. Vždycky jsem měla ráda takové čtení, jenomže v době mého mládí byl vrcholem představivosti obsah knihy Člověk obojživelník. Do světa draků, magie, zakletých princezen a rytířů v brnění mne nabořil až můj syn. Některé knihy nestojí za mnoho, člověk cítí, že autor si cucal z prstu, ale zatraceně namáhavě. Kdo se chce zasnít a zároveň si pošmáknout a chvílemi se i zasmát, tomu vřele doporučuji, aby sáhl po knihách Johna Morresyho o Kedrigernovi. Kedrigern je čaroděj specializovaný na odeklínací kouzla, mladý muž ve věku sotva 140 let, který nenávidí cestování. Přesto právě na jedné "služební cestě" potká roztomilou žabku se zlatou obroučkou na hlavičce... Tak začíná příběh první, nazvaný Hlas pro princeznu. Vysvětlovat, že princeznou je ona žabka asi netřeba. Ale jak se vlastně stane, že se princezna stane Princeznou s velkým P, že Kedrigern se ocitne na spletité výpravě a dokonce se domůže i kouzelné hůlky, to je úkol právě pro Johna Morresyho. Zhostil se ho čestně, to uznávám! Tak sáhněto po jeho knihách, vážení!

sobota, října 14, 2006

Quo vadis

Nevím, jestli jste také příznivci Henryka Sienkiewicze, jako já. Miluji jeho Potopu a bouřlivou povahu urozeného pana Ondřeje Kmicice, nemusím příliš jeho Křižákay a Ohněm a mečem, ale Quo vadis je kniha, ke které se často vracím. A přesto jsem až o mnoho let později pochopila, že s jeho tvorbou jsem se vlastně seznámila už dávno před vší touto četbou. Už maminka mi vyprávěla, že jako malá holčička velmi milovala knihu V pustinách, ze které jí předčítala její maminka. Jenomže si nevzpomněla, kdo byl autorem. Mně ten úctyhodný Polák po létech také nějak vyklouzl z hlavy, ale i já jako malá holka četla stejnou knihu, která v novějším překladu nesla název Pouští a pralesem. Příběh se velmi hodí do dětské knihovničky, protože hlavními - a vlastně jedinými - hrdiny jsou tu dvě děti. Čtrnáctiletý chlapec a osmiletá dívka. Děj se odehrává před 120 lety, na pomezí Egypta a Súdánu. Děti mají za to, že jedou naproti svým otcům, ve skutečnosti jsou uneseny stoupenci šíleného vládce, aby posloužily jeho politickým cílům. Podaří se jim uprchnout, samy projdou přesně podle knižního názvu desítkami kilometrů pralesa i pouště, než se opět shledají se svými blízkými. Malá Nela se přitom musí odnaučit být rozmazlenou holčičkou a dospívající Staš se stane odpovědnm mladým hochem.

středa, října 11, 2006

Účinný lék

Každý by si za svůj život měl povinně přečíst alespoň jednu knihu od Artura Haileyho. Když jeho žena Sheila napsala svazek Vzala jsem si bestsellera, měla rozhodně pravdu. Podle děl jejího manžela vzniklo několik úspěšných filmů. Kkdo by neznal klasiku, jako je Hotel nebo Letiště. Já mám z jeho románů nejraději Účinný lék. Je to příběh z prostředí farmaceutického průmyslu, mistrně vystavěný na konfrontaci světského honu za mamonem a lidského svědomí. Kdo bude dál stát za lékem, který byl uveden do prodeje jako neškodný preparát proti nevolnosti těhotných žen a kdo se dokáže postavit proti jeho výrobě a distribuci, když je již víceméně jasné, že lék výrazně ulehčuje ženám první měsíce těhotenství, ale pravděpodobně poškozuje jejich dosud nenarozené děti? Hailey touto knihou reagoval na autentické události, které před léty hýbaly celým světem: byl vynalezen lék Thalinomid, který se v různých zemích prodával pod rozličnými názvy a po něm se na světě rodily zdravotně postižené děti. Příběh Účinný lék činí hrdinkou jistou Celii Jordanovou. Kdoví, kolik si autor vyfabuloval a co se vlastně tenkrát stalo, než byl lék proti těhotenským nevolnostem znovu prověřen a zakázán, ale v duchu tohoto Haileyho silného příběhu lze jen říci : "Bravo, Celie Jordanová!"

pondělí, října 09, 2006

Pořiďte si pejska

Jsem tak trochu mimo, nevím, jestli ještě existuje nakladatelství Albatros a edice OKO, nejspíš ne, obojí asi zavál čas, jako mnoho jiného. Tu edici jsem měla ráda já jako malá holka a zamiloval si ji později i můj hloubavý synek. Hltavě probrodil malé tlusté knižní špalíčky po mně a dožadoval se dalších. Každý ten svazek byl věnován něčemu jinému a téma dost dobře probral. Například sbírka, nazvaná Pořiďte si pejska - na začátku popisuje původ psů, napoví, jak se dělí psí plemena (lovečtí, společenští...), důkladně se pozaství u nápovědy, podle jakého klíče by si lidé měli svého psa vybírat (nestačí jen podle pohledu, například do panelákové garsonky se sotva hodí bernardýn) a potom následují dost výstižně vyobrazení psi, s uvedním jejich váhy, velikosti a základními povahovými vlastnostmi. Průvodní text napsal Ivo Vaculín, obrazovou část obstaral Antonín Pospíšil - a kniha měla svého času u nás jediné mínus. Můj syn neustále chtěl, abychom si podle ní také doopravdy pejska vybrali.

čtvrtek, října 05, 2006

Třináctá komnata

Miluji příběhy od Vladimíra Neffa. Jeho pětidílná sága, začínající ( i pro televizi kdysi zpracovanými) Sňatky z rozumu, si oblíbila i moje matka. Kupodivu ale nikdy nepřišla na chuť jeho Třinácté komnatě, přestože ta se před léty dokonce dočkala filmového zpracování. Nevím, co mé rodičce vadí. Příběh je trochu fantaskní, pravda. Když si vycmrndlá Blanka najde po přestěhování do nového bydliště kamaráda Kosťu a on ji zasvětí do své hry na osud, obě děti netuší, co se v jejich rodinách stane. Ona žije v elegantní vile s milujícím tatínkem chirurgem a velmi odtažitou matkou, které služebná říká "komtesa", on má otce advokáta a místo dávno zesnulé maminky tři starostlivé tetičky. Jenomže do příběhu patří i jiní lidé - švidravý zahradník Mudrus, opravdový princ nebo třebas zvědavý pekař, s očičky jako dvě borůvky. Když se ovšem objeví i poněkud excentrický doktor z daleké ciziny a chirurg Kalista je zavražděn, Blanka s Kosťou jsou zděšeni - tohle snad způsobili oni svoji hrou? Jen proto, že ve hře spřádali vymyšlený příběh je náhle krásná Blančina matka Kateřina komtesou Marbachovou a současně i i ženou, obviněnou z vraždy manžela? Advokát ze sousedství ji bude rád zastupovat, otázkou ovšem je, zda není předpojatý, protože je už dávno do krásné paní zamilován. Blance a Kosťovi by bylo velmi po chuti, kdyby se stali nevlastními sourozenci, jenomže jsou tu ve světě dospělých bez práva rozhodování. A tak jak to všecno dopadne zůstalo na autorovi...

úterý, října 03, 2006

Co přináší řeka

Vzpomínáte na dávný televizní hit, seriál Co přináší řeka? Mám v knihovně jeho literární předlohu, kterou vdalo nakladatelství Egem v roce 1993. A jsem ráda, že ji mám. Nejsem si samozřejmě jistá, jestli toto vydání bylo dodatečně upravené podle filmového děje nebo zůstalo nedotčené podobnými zásahy, ale na přebalu se na mne dívají hlavní hrdinové a obsah srdce potěší. Pro ty, které seriál neviděli a knihu nečetli bych jen uvedla, že jde o příběh tvrdohlavé a výtvarně nadané dívky Philadelphie. Jako malá přišla při kolizi parníku o oba rodiče a vychovali ji strýc s tetou. Později odešla do města a začala se učit malovat, pochopitelně ale také toužila najít lásku. Zprvu se zdálo, že u sebevědomého až drzeho lodního kapitána Brentona ji nenajde, jenomže... Potíž je v tom, že jako Brentonova žena nemůže zůstat ve městě a pokoušet se o kariéru malířky. Přicházejí děti a je třeba se věnovat jim. Brenton přijde z furiantství k úrazu, který ho skoro stál život a zdá se, že nikdy nebude chodit... Spisovatelka Nancy Kato s velkým porozuměním líčí Deliin příběh od dětství až ke stáří.

neděle, října 01, 2006

Ludmila Vaňková

Mám ráda knihy od Ludmily Vaňkové. Připadá mi, že tato autorka je poněkud nespravedlivě odstrkována za tvorbu jiné české spisovatelky, Jarmily Loukotkové. Přitom obě jsou si hodně podobné. Píší romány z různých prostředí, Loukotková se proslavila svým Spartakem, romány Není římského lidu nebo Pod maskou smích, přitom dovedla napsat takovou Medúzu. Vaňková okouzlila trilogií Král železný a zlatý, Zlá léta a Dědicové zlatého krále, ale zaperlila i Černou ságou nebo Mosty přes propast času. Ty jsou dokonce sci-fi. A to hodně dobré sci-fi. Nepostrádá spoustu fantazie, ale i spád, dobrodružství, lásku a zároveň ušlechtilé cíle a myšlenky. O všech těch knihách tady postupně pohovořím, dnes ale povím - byť nerada - ještě jediné. Když se autor rozhodne napsat k některé knize pokračování, měl by to hodně, hodně zvážit! Proč vznikla Vaňkové kniha Čas čarodějů, to je mi záhadou. Vždyť jde jen o navázání na dávno již promsrkané téma z knihy Mosty přes propast času! A navázání to není zrovna nejšťastnější.