Planeta opic

Nejsem si jistá, kolik lidí by mi správně odpovědělo na otázku, co má film Planeta opic společného s filmem Most přes řeku Kwai. Také jsem to donedávna nevěděla - a vida, jak se tady dělám chytrá! Jejich společným jmenovatelem je autor literární předlohy, francouzský spisovatel Pierre Boule. Narodil se v roce 1912, zemřel v roce 1994, mezitím napsal dva bestsellery, podle kterých vznikly dva nezapomenutelné filmy. Slušný úspěch na jeden život. Kniha Planeta opic jasně patří do žánru sci-fi a i čtenář, který napřed viděl film, nebude jejím obsahem zklamán. Slovy lze totiž opsat pocity hlavního hrdiny tak, že to sebelepší herec nedokáže. Navíc, i když filmový scénář se knižní předlohy dost věrně držel, přece jen není jejím úplným přepisem. Je tedy rozhodně zajímavé se začíst do příběhu o planetě, kde lidé jsou jen pokusnými zvířaty pro vládnoucí třídu opic a hlavní hrdina (který se mimochodem nejmenuje jako ve filmu Taylor) je tělesně vázán ke krásné dívce Nově, zatímco jeho duše je spřízněna s opičí doktorkou Zirou.

Atlantida

Kdo má rád čtení v duchu Řeky bohů (napsal Wilbur Smith), tomu vřele doporučuji, aby vzal do ruky stejně uctyhodně tlustou knihu Davida Gibbinse nazvanou prostě Atlantida. Je to autorova prvotina a k napsání ho motivoval fakt, že jeho samotného od klukovských let fascinovalo jak potápění, tak legenda o bájném ztraceném světě. Gibbins začíná svůj příběh nalezením lodního vraku, v němž je objeven zlatý disk, pokrytý záhadnými znaky. Skupina vědců vybavená nejmodernější technikou zahajuje své pátrání po stopách, které možná vedou k Atlantidě jež nebyla kontinentem, ale obrovskou pevností a náboženským střediskem dávno zaniklé civilizace. Solidní vědecké pátrání však narušuje záhadný pološílený terorista Aslan a ničemu neprospívá fakt, že v ruinách potopené Atlantidy uvízla před léty sovětská ponorka s jaderným nákladem, o který se zase silně zajímá ruská mafie. Doslova na každém kroku jde hrdinům o krk - ale také nalézají a dávají si do souvislostí střípky dávných lidských dějin. V rozhodující chvíli jde potom jen o jedno - podaří se vůbec v dnešním světě zachovat památku Atlantidy pro další generace?

Potomci skytů

Jak si tak vzpomínám, mezi dětskými knihami, které jsem kdysi četla, byla jedna, která by mohla zaujmout i dnešní začínající čtenáře. Jmenovala se Potomci Skytů, napsal ji Volodymir Vladko, sovětský spisovatel z Ukrajiny a v roce 1963 vyšla v edici Knihy odvahy a dobrodružství. Tajemný příběh začíná docela všedně - skupinka vědců se vydá na průzkum neprobádané jeskyně. Když si při závalu trochu vypomohou dynamitem, octnou se v obrovských prostorách a postupně zjišťují, že se octli ve zcela specifickém a uzavřeném světě, kde žijí - jak napovídá název knihy - původním primitivním životem potomci dávných Skytů. Bydlí ve stanech, utlačují otroky, s bázní poslouchají svého šamana... Čtyři vědci a pes jsou z toho jurodiví, nicméně se jim podaří zaplést do děje, když se skytští otroci právě vzbouří. Autor zřejmě o Skytech leccos věděl, navíc má kniha spád, bohužel se v ní také objevují jisté nepřesnosti a vysvětlitelnosti, jak se občas v takových fantaziích stává. Nicméne je to jeden z prvních sci-fi příběhů, který se mi dostal do rukou, na knihu vzpomínám dodnes a z čiré nostalgie bych si velmi přála ji mít ve sbírce.

Šifra mistra Leonarda

Není tomu tak dávno, co světem zahýbala kniha a posléze i podle ní stvořený film - Da Vinciho kód, neboli Šifra mista Leonarda. Církev se mohla zbláznit z revolučního tvrzení, že Kristus se ve skutečnosti oženil s Máří Magdalenou a dvojice spisovatelů žalovala autora literárního díla za plagiátorství, protože oni prý tuto myšlenku prezentovali dávno před ním. Ať se jdou všichni bodnout! Pokud Dan Brown od někoho základní myšlenku přejal, pak vím od koho. Stačí vzít do ruky knihu Philippa Vandenberga Páté evangelium. Je to napínavý příběh mezi detektivkou a thrillerem a v hrubých rysech prezentuje totéž. Jde o nalezený koptský text - a kdo s ním přijde do styku, zmizí nebo je zavražděn. Hlavní hrdinka Anne jde však po stopě jako ohař a nakonec se jí podaří zjistit, že za záhadným zápisem stojí jistý Barabáš... Pro to, aby si člověk udělal vlastní obrázek, doporučuji pročíst pečlivě obě knihy.

Hrabě Monte Christo

Nemohu si pomoci, léto je pro mne vždycky příležitostí vytáhnout nějaklou notoricky známou knihu zábavného charakteru a na lehátku ji někde ve stínu s chladnou limonádou po boku celou přelouskat, ačkoli ji znám málem nazpaměť. Letos to byl Dumasův Hrabě Monte Christo. Pravda, čtení bylo poněkud problematické, protože vlastním starodávný brožovaný výtisk ve třech dílech a každý díl se mi s léty rozklížil už přinejmenším na dvacet kousků. Jen dokonalá znalost díla mi zabránila složit k sobě jednotlivé části nesprávně, když mi všechny tři knihy shodil kocour s nočního stolku a stránky nazdařbůh vypadaly na podlahu. Ovšem kdybych ty stránky složila také tak nazdařbůh jak padly a dala se do čtení, možná bych si přečetla úplně nový román. Protože příběh mladého Edmonda Dantése, který se místo svatby s Mercedes dočká vězení v pevnosti Iff, ten je snad každému notoricky známý. Mne vždycky okouzlovala hlavně tajemná atmosféra nálezu obrovského pokladu. Ale samozřejmě, také všechny ty úklady a intriky okolo, které Alexandr Dumas tak skvěle vydumal a popsal. A vždycky jsem na konci litovala ženský úděl Mercedes. Což Edmond, ten měl možnost za přispění nabytého majetku realizovat svůj sen - pomstu. A dosud mladý, byť i zahořklý, opouštěl břehy pevniny s krásnou princeznou Haydé po boku a lze se domnívat, že jeho zahořklost v takové společnosti dlouho nevydrží. Zatímco Mercedes, která v celé té zradě byla naprosto nevinně, zůstala osamocená a odepsaná jen se svým synem. Možná jsem potvora, ale na lehátku pod stromem jsem v létě dosnila jiný konec: Edmondova zatrpklost Haydé unavila, opustila ho a on zůstal sám. Mercedes představil její syn nějakého krásného a bohatého mladého přítele, který jí připomínal dávného nezkaženého a nezklamaného Edmonda. Zamilovali se do sebe a...