středa, července 26, 2006

Věčná Ambra

Mám ráda knihu Věčná Ambra od Kathleen Winsorové. Má totiž mezi historickými milostnými romány značné plus - příběh je vylíčen s podrobnostmi víceméně odpovídajícími té době. (Odhrává se v čase vzbouření Anglie proti králi Karlu I. až k upevnění vlády jeho nástupce, Karla II.) Jen namátkou: hrdinka není zázračně chráněná proti početí, je nucená podstupovat tehdejší potratové procedury. Ambra je vlastně šlechtická dcerka, ale nemanželská a navíc odmalička sirotek, vychovaný prostou vesničankou. Když se s králem Karlem II. začnou do vlasti vracet šlechtici, jedna jejich skupina projíždí vesnicí a mladičká Ambra se na první pohled zamiluje do smělého a temperamentního lorda Bruce Carltona. Ačkoli zkušený mladý lord se zprvu zdráhá dívce ublížit, je to vlastně Ambra, která ho cíleně svěde a přiměje ho, aby ji vzal s sebou do Londýna. Carlton má ovšem své plány a ambice a Ambra v nich nemá místo. Opouští ji těhotnou, jen s troškou výčitek svědomí, které vznešeně zaplácně penězi Tak začíná vzrušující příběh sobecké, rozmarné a ctižádostivé dívky, kterou zdobí jediná ctnost - neochvějná láska k lordu Carltonovi, kterou nezlomí ani jeho morová nákaza, ani jeho pohrdání. A příběh dravého urozeného muže, který podléhá jejímu tělesnému kouzlu, ale ani přes děti které mu porodila není ochoten s ní spoutat svůj dobrodružný život. Po přečtení z toho člověku zůstanou dva dojmy - že Ambra je potvora, ale politováníhodná. A že Bruce Carlton je skvělý, odvážný, hrdinný, ale i přes jemnější záchvěvy v povaze v podstatě zmetek. I když zase - není divu, že urozený lord nedychtí mít za manželku ženu, která vymetla tolik mužských postelí, bez výjimky i tu královskou

neděle, července 23, 2006

To by se zvěrolékaři stát nemělo

Knihy, které mne nikdy nezklamou, má na svědomí anglický spisovatel James Herriot. Až na to, že se vlastně nejmenuje Herriot ale James Alfred Wight a než začal být profesionálním spisovatelem, byl tím, co popisuje ve svých příbězích - veterinářem. Jeho kniha To by se zvěrolékaři stát nemělo líčí mladého muže po diplomu, který si shání práci v oboru. Jako zázrakem se mu v době silné nezaměstnanosti podaří narazit na zaměstnání v Yorkshiru, u svérázného doktora Siegfrieda Farnona. Když doktorovi přijede na návštěvu neméně svérázný bratr Tristan, lékařství studující, dovrší se pod jednou střechou pobyt tří svobodných mužů, což samo o sobě vytváří mnohé žertovné situace. Jednotlivé epizody živě líčí lékařské zákroky jak na farmách, tak i v lepší společnosti, před očima defilují charaktery lidí i zvířat. Když se u nemocného telátka objeví také hezká Helena Aldersonová, začne jít mladému veterináři o srdce, i když to dlouho vypadá, že ze známosti nic nebude - zamilovaný nápadník se pokaždé ztrapní způsobem, který mu moc odvahy k dalšímu dvoření nedodává. I na tomto poli nakonec pochopitelně všechno dobře dopadne a jako v nějaké limonádě to končí svatbou - ovšem jak to tak v reálném životě bývá, zdaleka ne limonádovou. Kam pojednou novomanželé na svatební cestu a jak budou trávit líbánky - to ať si každý přečte sám. A pokud se do knihy zamiluje tak jako já, mohu mu sdělit dobrou zprávu - kniha má několik stejně dobrých pokračování a v roce 1994 vydasl Knižní klub útlou knížečku, která je vlastně souhrnným vydáním všech historek o kočkách, které se kdy vyskytly v předchozích Herriotových knihách. Takže na své si přijdou i kočkomilové!

úterý, července 18, 2006

Kříž u potoka

Několikrát ve svém životě už jsem přečetla knihu Karoliny Světlé Kříž u potoka. Netrpělivému čtenáři by se snad mohlo zdát, že příběh je dnes už naprosto passé a že vlastně vždycky spíš patřil do starodávných kalendářů, ale já tvrdím, že tomu tak není. A rozhodně to nevězí v příběhu samotném, protože ten je opravdu prostý a svým způsobem naivňoučký. Když si odpustím popis různých vedlejších peripetií, hlavní žíla tkví v tom, že v jednom podhorském mlýně vychovají sirotka Evičku a ta v dívčím věku vyslechne mnoho nedobrého o blízké rodině Potockých. Pradávno se jeden jejich předek z nešťastné lásky dopustil bratrovraždy a prabába současného hospodáře zase ze zklamané lásky na celý rod zanevřela, proklela jej a zabila se v místě, kde u potoka stojí kříž. Existuje však proroctví moudré stařenky, která praví, že pokud se nějaká žena k Potockým provdá a vydrží všechno, co ji čeká po boku nehodného muže, kletba prabáby Józy bude zlomena a rod Potockých začne vzkvétat. Blouznivá Eva si usmyslí, že ona bude tou spasitelkou a ačkoli při tom nesmírně zkusí, svůj úmysl nakonec naplní. Na příběhu je nutné obdivovat, že autorka dnes už vlastně historická, na několika místech líčí Evu jako rozumnou, cílevědomou, vzdělanou ženu, která je schopná jít za svým cílem, která dokonce odmalička sní o tom, že v životě vykoná něco většího, než je jen vdát se a vychovat děti. Nu, není tohle naopak myšlenka velice moderní? Že příběh Evičky a Potockých stále přiláká svůj okruh čtenářů potvrzuje fakt, že vydání, které právě držím v ruce, klasicky v plátnu vázané, je již dvacáté čtvrté.

sobota, července 15, 2006

Zajatci Pardálí soutěsky

Po mnoha létech se mi v antikvariátu dostala do rukou kniha Vachtanga Ananjana Zajatci Pardálí soutěsky. Z nostalgických vzpomínek jsem ji koupila a ze stejných pohnutek - no, přečetla, to by asi bylo silné slovo, ale prolétla okem, abych si upamatovala obsah. Příběh je z Arménie a jde o to, že skupina dětí se na podzim vydá na nevinnou výpravu do hor, nečekaně ale napadne sníh, cestu zatarasí laviny a ztracené děti se psem musí ukázat, zda si v takové situaci dovedou poradit. Prostě je to taková varianta na Dva roky prázdnin, zde ovšem děti nejsou na ostrovu hojnosti. Příběh je dost naivní, chvílemi se tam připomínají klišé jako že pionýr nezklame a tak podobně, ale vcelku musím s odstupen času prohlásit, že takových tendenčních šplechů je tam poměrně málo a čte se to dobře. Nám knihu doporučila učitelka ve škole - měli jsme přečíst a napsat elaborát o nějaké knize od sovětského autora a ta rozumná žena pro nás v tomto punktu patně svým doporučením učinila co mohla. Ani dnes není ztrátou času vzít tuto knihu do ruky, ale pozor, je hodně tlustá a neforemná!

úterý, července 11, 2006

Pokrevní svazky

Nevím jak komu, ale mně jednou za čas přijde k chuti pořádná detektivka. O dovolené mi k vodě stačí stokrát přečtená nějaká Agatha Christie, i když si základní zápletku většinou pamatuji. Pokaždé zapomenu, kdo a proč je vrah a tak jsem celkem spokojená. Ale tuhle jsem nějak padla na knihu Sidneye Sheldona Pokrevní svazky a zhltala jsem jí od večera do rána. Je to totiž čtení, od kterého se neutrhnete. Prezident obrovské farmaceutické firmy Sam Roffe zahyne na dovolené v Alpách. Zůstane po něm jediná dědička - a spousty bližších nebo vzdálenějších příbuzných, kterým jeho smrt přišla velmi vhod. Všichni jsou přesvědčeni, že mladá Elizabeth svolí k prodeji otcovy firmy a oni tak zpeněží své akcie. Jenomže Elisabeth má jakési nejasné tušení falše a souhlas k prodeji nedá - a pozornému čtenáři neunikne věta "...a jeden z nich si v tu chvíli uvědomil, že i ona musí zemřít." Přitažlivý a cílevědomý Rhys pomáhá Elisabeth s problémy firmy, které se začínají množit, na dohled je krach. Gradují i osobní problémy všech příbuzných, kteří potřebují peníze - a hned! Čím dál víc se zdá, že Sam Roffe v Alpách nezahynul nešťastnou náhodou. A aby toho nebylo málo, do příběhu se neutále plete láska - Elisabeth od dětských let tajně miluje energického Rhyse, i když je o dost starší a zřejmě o ní vůbec nestojí. Ve firmě se množí nešťastné náhody tak velmi, až je nakonec jasné, že o žádné náhody nejde... Je nutné si klást otázku, jak to všechno Elisabeth vyřeší? Unikne nástrahám o vlastní život? Dokáže ji ochránit najatý detektiv? A také - naplní se její laska k Rhysovi? A který z příbuzných je vlastně vrah a proč? Žádnou tu otázku už nezodpovím. Sahněte po té knize a přečtěte si to také, konec přece nemohu prozradit, to by nebylo fér!

pátek, července 07, 2006

Wetemaa

Někdy ráda sahnu po knižním žánru, který mnohé lidi nechává chladnými - po fantasy! Nevím, co kdo proti tomu žánru má, je to pohádka pro dospělé a v každé knize lze poznat většího či menšího mistra spisovatele, co a jak si důmysleně vycucá z prstu a sepřede. Četla jsem mizerné fantasy a průměrné fantasy a musím přiznat, že na stupínek nejlepších bych posadila knihu Wetemaa, jejímž autorm je jistý Adam Andres. Mimochodem, kdosi mi tvrdil, že je to jen pseudonym a že se za ním skrává mladá žena, dokonce prý české národnosti. Pokud je to pravda, je v pohádkaření lepší než Božena Němcová, protože ta své příběhy pouze posbírala po pamětnících a sepsala, zatímco tato duše si je vymyslela docela sama. Koho by zajímalo, co vlastně znamená slovo Wetemaa, v příběhu je to prastará kniha, v níž jsou zaznamenávaná různá moudra neviditelnou rukou Osudu. Pídí se po ní král Gudleifr, protože jen z ní může vyčíst, jak sjednotit zemi Éllad. Protože však sám takový úkol vykonat nemůže, potřebuje zverbovat skupinu družiníků, kteří se pro Wetemau vydají do pohoří Dankardu... A jak to v takových případech bývá, všechny přitom čeká spousta nepříjemností. Příběh je dobře vykombinovaný, jednotlivé postavy velice živé, dialogy dokonalé a i když všichni hrdinové jsou vlastně neustále jednou nohou v hrobě, je v knize chvílemi i tolik humoru, že jsem se nahlas řehonila. Jen bych na adresu autora ráda řekla: Milý Adame Andresi, jsme v Čechách, tak proč píšeš pozpátku, jako Židé?" Kniha už se dočkala několika "pokračování", ale jako to někdy autoři rádi dělají, jednotlivé příběhy se mnohde vracejí do historie, takže když dočtu knihu a zjistím, že se na jejích stránkách právě oženil princ, jehož kosti ve Wetwmae po mnoha staletích tak usilovně hledali, malinko mne to rozladí! Ale to nic, já si to čase nějak rozkóduju, jak to vlastně jde za sebou!