Jabloňová stezka

Kdysi dávno mi jedna kamarádka ze školy půjčila ošoupanou starou knížku. Byl to poutavý příběh z Ameriky na konci 18. století, kdy tam ještě zdaleka neexistovala dnešní velkoměsta a na kontinent se valily davy přistěhovalců. Mezi nimi se ocitl i sadař Jonathan, který s nesmírnou prozíravostí začal v americké divočině vysazovat ovocné stromy. Zajímavý příběh líčil, jak muž, kterému začali přezdívat Jan Jadérko putuje krajem, ve vaku má jablková seménka a všude, kde je třeba, pomáhá osadníkům založit sad. Přitom se mu daří vycházet i s původními obyvateli země, s indiány, které v té době většina lidí pokládá za bezohledné vrahy. Svoji činnost pokládá přímo za poslání, takže si nikdy nezaloží vlastní domácnost a dovolí, aby se jediná dívka, kterou kdy miloval provdala za jiného. Ohromně mne nadchlo, když jsem se dověděla, že kniha je psaná na motivy skutečných uidálostí a že dotyčný Jan Jadérko skutečně žil, jmenoval se Jonathan Chapman a jablko jonatán, které mám tolik ráda, se jmenuje právě po něm! Jedno jsem ovšem brzo zapomněla - kdo knihu napsal a jak jse jmenuje. A nevěděla jsem to moc a moc let! Až před několika dny jsem to čirou náhodou zjistila! Knihu napsal Fráňa Velkoborský a jmenuje se Jabloňová stezka. Jen jediné je mi záhadou - v materiálech, které se mi nostaly do rukou je uvedeno, že kniha vyšla celkem třikrát, pokaždé v úpravě jako edice z řady Knihy odvahy a dobrodružství, tedy po straně se čtyřmi černými proužky. Tak odkud se vzalo to salátové vydání od kamarádky, které prý bylo strašně staré a patřilo ještě jejímu tatínkovi ?

Postřižiny

Miluji všechny knihy Bohumila Hrabala, ale mezi nimi mám bezesporu nejraději jeho Postřižiny. Krásná a nezkrotná manželka správce pivovaru ve mně budí obdiv za hromadu vylomenin, které jí projdou, než se její choť zdravě naštve. Kouzelné jsou ovšem i rázovité postavičky všech okolo, v první řadě hlučný a neotesaný strýc Pepin, který žene mladé paní vodu na mlýn. Kousíček historie v dobách, kdy koním odzvonilo, rádio bylo sotva v plenkách a krátké sukně či vlasy byly senzací umí autor vykreslit s laskavým humorem, což je mu vlastné. A nemenší váhu kladu na to, že když se kniha dočkala filmového zpracování, bylo tak věrné a dokonalé, že to ničemu neublížilo. Jiří Menzel projevil dokonalý cit pro obsazení, takže Magda Vašáryová a Jiří Schmitzer září v roli novomanželů právě tak, jako Jaromír Hanzlík coby ukřičený Pepin a dokreslující Rudolf Hrušínský či Petr Čepek - abych vyjmenovala aspoň některé z těch ostatních. Prostě tentokrát bych řekla: všechno dobré, i výsledek dobrý!

Historie v knihách

Ruku na srdce - kolik lidí dokázalo přelouskat všechny díly o markýze Angelice od Anne Golonové? Asi jen ženy a to ještě nemnohé a pokud se o tom někde zmíní, ostatní je mají za nadměrné romantičky nebo přímo omezené slepice, holdující červené knihovně až nezdravě. Přitom právě tyto romány bych mezti klasickou červenou knihovnu neřadila. Jsou zamilované, jsou dobrodružné, krásně se to čte, to je všechno pravda. Kritikové často přezdívali hlavní hrdince D´Artagnan v sukních a v tom pravdu neměli - co dala autorka na papíře prožít své zelenooké markýze, na to by pan Dumas musel splácat dohromady osudy nejmín deseti svých významných postav. Je to chvílemi hodně přitažené za vlasy, to přiznávám. Ti, co příběh znají jen z filmů by valili oči, co ve skutečnosti tvůrci všechno vynechali. Ale literárním předlohám bezesporu nelze upřít jedno - jsou nesmírně historicky věrné. Kdo dočetl až sem a má o knize trochu pojem, říká si, proč mluvím pořád jen o autorce, když tvůrci románů byli dva. Ano, je to pravda, uváděna bývají jména Anne a Serge Golonovi, manžel ovšem svůj díl práce odváděl hlavně vyhledáváním historických materiálů. A novinářka Anna po létech s uznáním pravila, že bez této vydatné pomoci by své romány nikdy nenapsala! No prosím - přinejmenším jeden důvod, proč se alespoń jejich částí prokousat, nemluvě o zcela věrohodně a lidsky se vyvíjejícím vztahu těch dvou - Angeliky a jejího ztraceného a znovunalezeného manžela Joffreye..

Měsíční kámen

Myslím, že už jsem se zmiňovala o autorovi Wilkie Collinsovi v souvislosti s jeho knihou Měsíční kámen. Abych se přiznala, daleko raději mám jeho Ženu v bílém. Ačkoli autor je označován za zakladatele světového detektivního románu, v tomto příběhu se s kriminální skutky proplétají velmi těsně s romantikou. Příběh je podle autorova zvyku poskládán z několika různých vyprávění a jen velmi zjednodušeně by se dalo říci, že v něm jde o lásku chudého učitele kreslení ke krásné a urozené Lauře. Ono o ni samozřejmě jde, ale pokud se k tomu ve viktoriánské Anglii přidá ještě částečně pomatená hrdinčina dvojnice, pohodlný a hypochondrický strýček a zlotřilý urozenec, který se o ni naléhavě uchází, je na malér zaděláno a nepomůže v tom ani důvtipná nevlastní sestra. Strýček totiž pro klid v domě provdá Lauru za urozence, ten ale není vůbec tak zamilovaný, jak se zprvu tvářil, už vůbec ne tak zámožný, za patami má neustále ne příliš příjemného italského hraběte a navíc zjevně skrývá nějaké tajemství, o kterém neví nikdo jiný než pomatená žena v bílém oblečení. Čtenář samozřejmě od začátku tuší, že to nakonec musí všechno dopadnout dobře, ale jak se příběh čím dál víc zamotává, jde mu z toho dost hlava kolem a snad právě proto se tato kniha tak pěkně čte.

kdoví, jak je to vlastně s jeho

Robinson Crusoe

Kdo by neznal knihu Robinson Crusoe, příběh, o kterém se jednou říká, že je inspirován osudem skutečného námořníka Alexandra Selkirka a jindy se to zase popíra? Já tu knihu jako malá holka dlouho neměla ráda, protože nám byla na prvním stupni základní školy servírována jako povinná četba. Co mi tenkrát táhlo hlavou, při tom se asi Autor, Daniel Defoe, zhnusen obracel v hrobě. Ale po létech antipatie ustoupila a svému synovi už jsem z téže knihy předčítala velmi ráda, v pomale plynoucím toku vyprávění jsem popisovala krajinu a kozy, černého Pátka i Robinsonovy myšlenky bez ohledu na to, že synek - netrpělivý stejně jako kdysi já - důrazně žádal, ať to přeskočím a přejdu k tomu, jak se na ostrově objevili kanibalové. S vážnou tváří jsem dokázala číst dál a nikdy jsem mu neustoupila. Myslím, že každý začínající čtenář by se s touto knihou měl seznámit, určitě v něm zanechá něco dobrého.

Ztraceni

Francis Bret Harte a jeho kniha Ztraceni v pustině! měla jsem ji jako malá a už ji nemám, také je kdesi ztracená! Hned k titulu bych podotkla, že původní název zní A Waif of the Plains a kdo umí jen trochu anglicky z toho vyrozumí, že (oni) byli NALEZENI - slůvko Waif! Ale to je jedno. Při prvním přečtení se mi kniha moc líbila, při druhém mi došlo, že děj je nějak divný, jakoby vykuchaný a prokrácený a až po létech jsem se dověděla, že tomu tak opravdu je, že nakladatelství tenkrát velmi razantně upravilo původní mnohem rozsáhlejší předlohu. (kdoví proč?Nikdy jsem ji nesehnala a tak nevím, co tam tehdejší soudruzi mohli vidět závadného). V zásadě jde o knihu dobrodružnou a jde o ní přesně o to, co napovídá titul: dvě děti se ztratí výpravě přistěhovalců a jen tou náhodou ujdou smrti, protože výpravu vzápětí přepadnou a vybijí Indiáni. (Snad proto ta změna původního názvu, připouštím, že mi připadá výstižnější). Dále je děj ovšem silně poznamenaný krácením a tak jedenáctiletý Clarenc přichází v příběhu dost zkrátka, o ostatních postavách ani nemluvě. Škoda. Ale ztráta času při čtení to rozhodně není!

Pohádka máje

Tato kniha Viléma Mrštíka mne v ranném mládí absolutnně okouzlila a dodnes se k ní ráda vracím. Moje matka mi ovšem kdysi - nevím proč - zakázala, abych ji uvedla ve svém školním čtenářském deníku v roce 66 či 7 minulého století. Ano, hned v prvním odstavci děje jsem zkomolila jméno hlavního hrdiny Richarda Gregora, napsala jsem že... "Rýša..." Ale dodnes nechápu, proč by kolem toho měl být poprask, proč láska veselého studenta a mladinké lesníkovic Helenky tolik pobouřila moji matku! "I kdybyste udělal cokoli, tam se nedostanete," šmikla Helenka rezolutně prstíkem Ríšovi před očima a tak mu zapověděla přístup do své květinové zahrádka. Něžné, maličko naivní a přesto výstižné vyprávění o lásce "láskou" přesyceného pražského studenta k mladičké dívce, to je Pohádka máje. Autor prý knihu napsal podle osobních zážitků a konec byl zprvu nešťastný. Až na nátlak nakladatele Mrštík závěr pozměnil velmi volně znějícími slovy: Eh co, i princezny mívají děti!

Příběh opravdového člověka

Když řeknu, že jsem jako malá holka přečetla mezi desítkami knih také Příběh opravdového člověka ( autor Boris Polevoj) a přečetla jsem ho jedním dechem, dnes budu každému připadat jako úchyl. Když si ovšem odmyslím celkovou tehdejší orientaci našeho státu i ovzduší ve kterém jsme jako děti vyrůstali, i tak zůstane silný příběh, napsaný podle skutečné události. Letec Meresjev byl sestřelen za druhé světové války jako mnoho jiných, navíc při tom neštěstí přišel o obě nohy. I tak ale nepřestal cítit stejně - jako člověk hluboce milující svoji vlast. A jako takový pokládal za svoji povinnost ji hájit do posledních sil. Přes mnohá protivenství si nakonce vynutil právo na další lety i s umělými končetinami. Jistou naivitu v některých scénách samozřejmě nemohlo přehlédnout ani dítě, ale to hrdinství v příběhu převládalo natolik, že mne jako dítě velmi dojímal. Několikrát jsem nad knihou dokonce plakala. A ani v dnešní době, kdy děti klidně umučí kočku nebo kopou do psa se za takové city nestydím.